GOSPEL Train

Gospel Train
www.gospeltrain.cz

Facebook ikona

Alenky vypravování o Švédsku (2.díl)

Jak to bylo dál... aneb to nejlepší nakonec

Večer po zkoušce jsme se vydali na večeři do čínské restaurace... nejdřív jsme sice přemýšleli o tom, že zůstaneme doma, ale jaksi se nenašel žádný dobrovolník, který by chtěl vařit pro třináct lidí :-) a tak jsme hledali tu nejlevnější stravovnu v okolí. Nakonec jsme skončili (jak jinak) v restauraci čínské. U jídla probíráme Mr. Smallwooda a jak se kdo na workshop chystal. Dánská sekce zkoušela pod vedením Hansova bráchy Larse a vypadá to, že si to opravdu moc užili.

A bylo ráno, den třetí. Jelikož ráno jsme nezkoušeli, byl základní program úklid hostelu a balení. V jednu hodinu jsme měli být na místě. Plynulost našeho přesunu poněkud zkomplikoval Mr. Colin Vassell, který v půl jedné telefonoval, že je uprostřed balení a jestli by ho někdo nemohl přijít vyzvednout. Dánové i tady ctí zásadu, že nikdo není víc než ostatní a tak Colinovi jen oznámí, ať se zeptá v recepci svého tříhvězdičkového hotelu, jak že se k nám dostane.

Zkouška probíhala celkem v klidu, až do chvíle, kdy si organizátoři vymyslí, že vzhledem k tomu, že máme hosty z různých zemí, mohli bychom zazpívat společně nějaký spirituál se sólisty právě ze zúčastněných zemí. Bezva nápad! Bojuju sama se sebou, jestli do toho jít nebo ne, jestli to není risk, jestli se náhodou nechci moc předvádět, jestli si to můžu před všemi těmi lidmi dovolit, a nakonec moje váhání vyřeší Nils, který mě organizátorům práskne a mám po meditaci o tom, jestli to zvládnu nebo ne. Rozumějte, nejde o to, že bych nezazpívala tu písničku, ta byla jednoduchá, ale jde o ten dav lidí ve sboru i v publiku, strašně se stydím zpívat před Colinem (o Smallwoodovi nemluvě :-) ) Navíc se mi vrací moje vzpomínky na dobu, kdy jsem ze zpívání na veřejnosti měla šílenou fóbii a...

Tady učiním malou odbočku - slovy "šílená fóbie" myslím skutečnou fóbii, ne jen trému nebo mírný strach. Měla jsem období, kdy jsem se při veřejném vystupování rozklepala tak, že to bylo vidět na několik metrů daleko. Jednou jsem měla takový strach, že jsem prakticky vůbec nevěděla, co se kolem mě děje. Pánu Bohu trvalo hodně dlouho, než mě přesvědčil, že se bát nemusím, pokud budu pravdivá. No… normální velikost publika už mi nevadí, ale 900 lidí? Co když zvládám strach jen před rozumně velkým publikem? Tak tohle všechno se mi honilo hlavou. Najednou mi došlo, že to je příležitost! Příležitost překonat jednou provždy právě tyhle vzpomínky. Začínám se moc těšit. Dánové netuší, co se ve mně děje, ale hrozně moc mě povzbuzují, jako kdyby vycítili, že to z nějakého důvodu potřebuju.

Už na zkoušce se stalo něco zvláštního. Zpívala jsem, dala jsem do tý jednoduchý písničky všechno, co šlo…a najednou se do té doby studení Švédové roztleskali a začali u zpívání i tancovat :-) Přitom to zdaleka nebyl nejúžasnější pěvecký výkon toho odpoledne. V pauze mezi zkouškou a koncertem je ze mě najednou hvězda. Moji Dánové mají obrovskou radost a je vidět, že jsem prostě jejich. Říkají, že nechápou, jak jsem mohla s takovým klidem zpívat před tak velikým davem lidí, že to bylo moc dobrý. Upřímně řečeno, já taky nechápu nic. Vrhne se na mě několik holek a začaly mě všechny najednou malovat....když přece budu zpívat sólový part, tak to musím na to taky vypadat. Upřímně, ještě že jsem s sebou měla i odličovač :-).

Nakonec jsem se schovala na záchodě (jediné klidné místo :-) ) a říkám Bohu: "dělej si se mnou a skrze mě i tady, co chceš." Koncert byl úžasný. Písničky, které jsme zpívali, jsem si doslova odžila a svůj sólový part taky. Mrazilo mě, když hrál Richard Smallwood na veliké koncertní křídlo improvizaci na Modlitbu Páně. To jsem se celá klepala. Netušila jsem, že je možné se modlit na klavír. Nikdy jsem nic podobného nezažila.

Hrozně moc se mě dotkla písnička, kterou jsem do té doby moc nemusela. Zpívá se v ní, že nikdo nemůže vědět tak, jako já, co pro mě Bůh udělal. Víte, zachránil mě a pozvedl, takže mám vítězství. A já nikdy nezapomenu na den, kdy se to stalo a na to, co pro mě udělal. Zpívala jsem Bohu o tom, že je středem mojí radosti a když pak došlo na konci koncertu na Total Praise, říkala jsem si, že s tím uměleckým make-upem to opravdu nebyl moc chytrý nápad :-). Bože, Ty jsi zdrojem mojí síly, jsi silou mého života…a já pozvedám ruce k Tobě v totální chvále. Všechno, co mám, patří Tobě, říkala jsem Bohu. Nádhera. Po koncertě za mnou přišel nějaký starší pán a hrozně moc mi děkoval za to, že jsem ho svým nasazením ohromně povzbudila. Mně nezbývalo než říct "Bože, děkuju Ti."

Tady svoje vypravování ukončím. Mohla bych sice ještě psát o tom, jak jsem se procházela po večerním Stockholmu a jak jsem letěla domů, ale byl by to konec pro konec. Všem, kdo jste dočetli až sem, chci říct tohle: Bůh může vyřešit jakýkoli Váš problém. Může se Vás dotknout a může Vám změnit život.Vím to, protože jsem to zažila. Ne vždycky je to proces příjemný a často všechno trvá déle, než bychom si představovali. Ale výsledek Jeho práce na nás stojí za to. Vyplatí se počkat si, Bohu důvěřovat a nic nepředstírat. Pak zažijete věci, že se nestačíte divit.

Tak už aby byly i ve Vašem životě. Přesně to Vám přeju.

Alenka

[ O nás] [ Akce] [ Radio] [ Fotky] [ Workshop] [ Na dřeň] [ Sbory] [ Hudba] [ Vývoj] [ Texty] [ Odkazy] [ Kontakt] [ Kniha] [ Novinky] [ Ikonky] [

Informovat o novinkách